Zápis třetí, Mixilvesa zasahuje

Milý deníčku, dneska byl velmi úspěšný den, všechno na co jsem sáhla, se mi dařilo a potkala jsem spoustu skvělých lidí, se kterými jsme spolupracovali na věcech, díky kterým je svět o něco lepší místo na žití…

Takhle nějak by se mi to líbilo, ale vono hovno.

Jsem nucená nechat se terorizovat libovůlí zelenýho opeřenýho bezmozka a spolupracovat s bandou psychopatů a bezpáteřních přizdisráčů... No né, vážně – totálně nechápu, že vůbec můžou stát vzpřímeně.

Snad jediná hodnotná osoba v celé partě je amazonka, která – ikdyž jí to úplně moc nepálí – má alespoň tendence dělat správný věci. Hergot, narozdíl od až k ušním lalůčkům posranýho zbytku party, má tendence dělat aspoň NĚCO! Škoda, že její nadšení a zápal udělat něco s naší situací vyšlo vniveč, když se toho ochmýřence pokusila konfrontovat napřímo. Neměla jsem sebemenší šanci v danou chvíli cokoli udělat a amazonku to málem stálo kejhák. A nevypadá, že by se nějak zásadně poučila…

A ještě jedna věc. Jednou, ještě jednou jedinkrát mě ta malá pruhovaná smrdící věc s křidýlkama postříká tim svinstvem (radši nepřemýšlím nad tím, co to sakra je, už jsem skoro 3 hodiny nezvracela) a já přísahám, že ho něčim ucpu. Navěky. Ať si praskne, mě je to jedno. Bože to je takovej PUCH!!! A já se nemám ani kde umejt! Fňuk…

Takže když se před námi konečně objevil portál, zajásala jsem (samozřejmě jen vnitřně a ještě k tomu potichu) a s amazonkou jsme se vypravily přímo skrz, vstříc rozřešení naší krize…

Bože, jak já se mýlila…

Jen co jsem prošla portálem, stisklo mě cosi do silného sevření a zarylo do mě ledové drápy. Nic jsem neviděla, jen cítila nezvyklou hustotu okolí a zničehonic všudypřítomný vlhký chlad. Trvalo mi několik sekund, během kterých jsem se díky reflexům málem nadechla a vlastně tak udělala obrovský krok přímo do náruče smrti, než mi došlo, že jsme se ocitli ve vodě. Pak jsem zpanikařila a začala se jako o život drát na hladinu. Byla jsem už takhle přidušená a málem mrtvá ze šoku a na hladinu to nebylo úplně nejblíž. Plášť s batohem se motaly všude kolem mě a ještě mi to celé zásadně znesnadňovaly, zvláště od okamžiku, kdy se do vaku dostala voda a ten mě místo nadnášení začal táhnout ke dnu.

Když jsem dosáhla hladiny, už jsem si připadala polomrtvá a začínalo se mi rozostřovat vidění. I to nové, zlepšené. Snažila jsem se dostat do sebe trochu vzduchu, ale místo tolik potřebného nádechu mě plíce sevřela neviditelná ruka a mačkala a mačkala a já zuřivým způsobem vykašlávala kousky jezera.

Hned co příšerný záchvat kašle polevil, rozhlédla jsem se kolem, abych zhodnotila situaci. Zbytek party následoval mého skvělého příkladu a navracel malé dávky vody ze svých útrob nazpátek do rybníka. Snad jen Idloid se spokojeně cachtal a mířil svižným tempem k nedalekému břehu. Pomalu, abych se znovu nenalokala, jsem ho následovala. Trošku mě děsilo, že nikde nevidím zelené nebezpečí. Mohlo to znamenat jen dvě věci - buď neprošel portálem, a nebo se topí někde pod námi. Moc moc jsem doufala v druhou možnost a držela palce. To jsem o okamžik později vzdala, protože se tak ale neuvěřitelně špatně plave.

Ke břehu to bylo jen asi 30 metrů, ale přišlo mi to minimálně jako kilometr. Jen vidina, že se na břehu budu moci chytit jednoho z do vody přečuhujících kořenů stromů, mě motivovala ke snažení. Nakonec jsem to zvládla a konečně se mohla v klidu nadechnout. Všichni, hned jak doplavali, se začali drápat na břeh a všeobecně vypadali nějak moc v pohodě. Asi se málo nalokali, možná by si to měli projistotu zopakovat.

"Pomůže mi prosím někdo na břeh??" zeptám se zoufale.

"To zvládneš…" odbude mě Sylva. Elan má plné ruce svých navlhlých vlásků, jako by nebylo jedno, jak vypadá, když smrdí na padesát metrů proti větru - stejně jako my všichni ostatní…

Pak se stalo, čeho jsem se obávala. Nejprve se na hladinu vynořilo nafouklé tělo létající potvory a o okamžik později vykoukla hlava zelené ochmýřené potvory. Dobrá, tomu říkám motivace. V mžiku oka jsem se vyhoupla na břeh, ale nohy mě odmítly poslouchat, a tak jsem skončila v kleku s motající se hlavou. Překontrolovala jsem, že mi nechybí nic z výstroje. Ani mi neuplaval obušek ani jsem nevytratila tanto – dokonce i značkovací bodec zůstal na svém ukrytém místě. Aspoň kousek štěstí. Problém byl, že vodou nasáklé oblečení a zbroj byly zoufale těžké a zoufale nepohodlné. A studily.

Zatímco jsem se já snažila dát dohromady, ostatní neztráceli čas. Elan se marně snažil dát vizuálně do cajku, Serpenta ždímala veškeré dostupné věci - chvíli jsem se bavila myšlenkou, že by mohla přeždímat i PixiePeta ale na to bohužel nedošlo – Sylva přebírala své věci a amazonka… (víte co? Beru zpět to o tendencích dělat správné věci) …se dala na zběsilý úprk.

Nebyla jsem ani vzdáleně ve stavu, kdy bych byla schopná rozumně chodit, natož běhat a tak jsem jen sledovala její start a loučila se se svou jedinou nadějí na nějaké alespoň částečně přímé svrhnutí krutovlády sováka. Jaké bylo moje překvapení, když po několika málo skocích se před ní do země zabodl šíp. Asi jí to nespojilo – jak říkám, moc jí to nepálí – a místo aby se schovala, pokračovala v úprku stejným směrem. O okamžik později jí do cesty přistály další tři šípy. To už jí to secvaklo a skočila k nejbližšímu stromu a schovala se za něj. Perfektní plán, jedinou chybu měl – a to, že si stoupla ze špatný strany. Takže další šíp by jí natuty přišpendlil rovnou k tomu stromu. Začínala jsem pomalu pracovat na plánu B převratu, který nebude obsahovat Shaerelle.

Elan uviděl přilétající šípy a taktéže skočil za nejbližší strom. Málem mě překvapilo, že ze správné strany. On nakonec možná nebude jen pěkná tvářička.

Zelenému nebezpečí se podařilo dostat na břeh a vytáhl i obludu za neustálého brblání nadávek. Kdybych měla trošku víc sil, asi bych si z něj začala utahovat, že vypadá jak zmoklý kuře a on by mě pak nejspíš zkusil utopit. Ale určitě by byla sranda.

Jen co si všiml šípů, začal se poohlížet po nějakém stromě, za který by se schoval. Žádný vhodný nenašel – taky jak asi, když je tupej jak troll s mozkovou dysfunkcí a my byli přeci JEN v lese – a o okamžik později se mu zabodla maličká šipka z foukačky do krku. Možná sice maličkatá, ale zřejmě více než maličko otrávená. Zelenka z toho vypadal dost otráveně, mě to ale vysloveně zvedlo náladu.

Pak začal huhlat nějaké zaklínadlo. Úplně se mu to zřejmě nepovedlo, udělalo to tiché puff!, pak zahuhlal nějakou nadávku v nesrozumitelném jazyce a konečně se rozhodl, za kterým stromem se chce schovat. Došel k němu, vytrhl si šipku z krku a svezl se po stromu do sedu, zády opřený o jeho spodní konec. Myslím, že se mu říká pata. Možná.

Elan z něj pro jistotu začal hned lámat informace, jestli netuší, kde jsme. To svinstvo na šipce musí bejt fakt síla, protože sovák nebyl schopen vydávat srozumitelné zvuky. Ať je ta šipka koho chce, já chci recept na to, čim je natřená!!!

Ze stromu asi patnáct metrů směrem, kterým zdrhala Shaerelle, seskočila postava. Na první pohled bylo jasné, že to není člověk, ale jeden z nás. (brrr, už jen tahle myšlenka je hrozná – z nás! Ja nechci bejt mutantík!!!) Měla na sobě dlouhý plášť a vypadala trošku jako lesní elf. Takovej hodně chlupatej lesní elf... A to je prostě špatně. O špatnosti faktů, že měl drápky a dlouhatánskej ocas by se nejspíš dala složit balada... Velmi teskná a VELMI dlouhá. Co mě na něm zarazilo nejvíc, bylo, že u sebe neměl střelnou zbraň.

"Kdo jsi?!" houkl na něj přes mířidla luku Elan.

"To teď není důležitý..." klidně mu odvětil příchozí.

"Co tu děláš?" zeptala se Sylva. Kam všichni na tak originální otázky chodí?

"Vy půjdete s námi!" zněla odpověď od kočičáka, která dozajista nasytila zvědavost obou tazatelů.

"My musíme s nim!" ukázal Idloid směrem k omámenému orkovi.

"O toho se postaráme" mávl rukou s drápky. Mimoděk jsem koukla na své ruce. Byly lidštější než jeho, ale k ideálnímu stavu měly sakra daleko. Chci zpátky svoje tělo. Vůbec nechci domejšlet, jaký překvapení mě ještě časem čekají. "Vy půjdete s námi."

Elan se Shaerelle zaráz položili další otázku. Škoda jen, že každej jinou. Princ aktuálně-ne-tak-moc-krasoň chtěl vědět PROČ zatímco amazonku nejvíc trápilo KAM...

Přes mé očekávání cizinec dokonce jednu z otázek zodpověděl: "Nesmíte se navrátit k němu do hradu. Nepustíme vás."

"Co od nás chcete?" zeptala se prozměnu Sylva. Ale vypadalo to, že denní příděl polovičatých a nepoužitelných informací jsme vyčerpali při odpovědi na minulou otázku a tak v odpověď jen zopakoval "Abyste se nevrátili k němu." Pak dodal: "Máte v sobě nějaká zařízení?"

Elan okamžitě spustil "Jo, to určitě--" pak se zarazil a jen z něj vypadlo "...NE!" To je ale frajer!

Veverčák v mezičase začne ukazovat jeho slavnej obojek, o kterém se stále domnívám, že by bylo zásadně vtipnější, kdyby ho měl kolem krku. Zvlášť s jeho aktivačním udělátkem... 'Strč prst skrz krk' by pak dostalo zcela novej rozměr! Každopádně tak zmaří jakékoliv snahy zakrýt skutečnost... Teda domaří ty, které předtím neposlal do pekel Elan. Chce se mi z neschopnosti a tragičnosti naší skupiny plakat. S nima já MUSÍM a nadále BUDU MUSET spolupracovat!

"Máme" přikývne tedy nakonec i amazonka.

"Tak jdeme. Pokud s náma nepůjdete dobrovolně, odtáhneme vás." zavelí kočičák.

"On určitě nechce jít dobrovolně" píchnu směrem k napůl podřimující zelené sově. A je to svatá pravda, že nechce. Že nemůže, kdo mu za to může....

"O něj se postaráme..."

"Budete na něj aspoň pořádně ošklivý?" zamrkám na něj.

"Uvidíme..."

"On na mě byl ošklivej, zasloužil by si to" zahrála jsem mu dojemné divadýlko. Třeba za to ork dostane potom jednu do šišky...

"Jestli nepudeš, tak na tebe budu taky ošklivej." oznámil mi suše a já začala mít pocit, že změna oproti předchozímu stavu bude minimální. Ach jo. Jak se otočil a odcházel, zbytek skupiny ho tiše následoval. Snažila jsem se přijít na to, jak moc v bezvědomí je ork, ale když jsem do něj šťouchla nohou, bylo vidět, že vnímá. A měla jsem pocit, že vnímá dost na to, aby mi dokázal ublížit, když se přiblížím moc blízko. Jen pro jistotu jsem do něj ještě jednou strčila, což mi jen potvrdilo, že je při vědomí. Tak jsem se pořádně napřáhla a vší silou ho kopla do břicha... Jen tak pro jistotu, co kdyby se už nikdy tahle možnost nenaskytla. Fakt, že jsem si o toho macka barvy nakládanejch okurek a odéru zkaženejch nakládanejch okurek ošklivě narazila palec, byl mnohonásobně překonán splněním si jednoho z největších snů od přeměny... Odškrtla jsem si tedy tuhle položku ze seznamu a vyrazila směrem za zbytkem a snažila se, aby si ork nevšiml, že trošku pajdám.

Když jsme minuli strom, ze kterého seskočil kočičák, seskočily za nás další dvě postavy. Měly kápě a luky a v tichosti se zařadily na konec našeho malého procesí. Nikdo to nekomentoval a všichni následovali kočičáka lesem vstříc lepším zítřkům. Ha-ha.

Od momentu, kdy jsme vylezli z vody, mi stále byla zima. Pohyb po lese tenhle problém vyřešil, vyvstalo však několik dalších. Kompletně promočené oblečení, přes které je nasazené ne zcela perfektně sedící brnění není nejlepším vycházkovým oblečením. Byla bych schopná sepsat dlouhatááánský seznam lepších oblečení...Moment... byla bych schopná sepsat pouze VELMI krátký seznam horších oblečení. A pokud k tomu přidáme těžký vak na zádech plný těžkých promočených věcí, máme vítěze. A tohohle nepřekonatelného šampiona se mi poštěstilo mít na sobě.



Asi po hodině chůze mě napadlo, že nám nikdo neřekl, jak je to vlastně daleko. Taky by nás třeba mohli hnát bůhvíjak daleko několik dnů. Co třeba se dát do kupy, přebalit věci a lépe si uzpůsobit vybavení na lesní túru? Nikoho to evidentně netrápilo, kočičák na ně udělal bububu! a všichni byli zase posraný strachy. A to se konečně vykoupali!

I přes několik kol mých protestů, ke kterým se (zcela samozřejmě) nikdo ze zbabělého zbytku výpravy nepřidal, kočičák svůj rozkaz nezměnil a pokračovali jsme dál. Pete se nabídl, že mi vezme batoh, když já ponesu jeho. Mozek velikosti nedorostlýho jablíčka je holt handicap jako každej jinej, nesmíme na něj za to být ošklivý...

Zase mi začala být zima. To bude únavou. Stále jsem byla hrozitánsky promočená, částečně přitopená a navíc jsem dostala hlad. Zkusila jsem znova navrhnout krátkou pauzu na jídlo a reorganizaci, byla však zamítnuta stejně jako přechozí. A všichni zase drželi tlamy. Ti odrzlejší a vychcanější se dokonce během mých pokusů o zlepšení situace pro nás všechny zcela nestydatě a nepokrytě ládovali vším, co našli kolem sebe. Kéž by se tím udávili!

Nadále jsme tedy pochodovali lesem. Začaly se mi reálně motat nohy a měla jsem pocit, že jestli to takhle půjde dál, nebudu schopná si na sebe vzít cokoli jiného než plátěné oblečení několik dnů. A taky se pořádně hejbat. A opravdu jsem nečekala, že by na konci štreky na nás čekaly lázně a královské komnaty. V hlavě mi uzrál plán. Spíš než plán to byl takový test. Test hned několika faktorů...

Zavrávorala jsem a s celkem přirozeným vzdechem se složila na zem. A ani se nehla. Tak a teď se předveďte, přizdisráčové. Komu zbyly v těle alespoň dva obratle nad sebou? Snažím se pozorně poslouchat co se děje kolem a odhalit tak jakékoliv reálné nebezpečí, které by mi mohlo hrozit. Zadní kapucíni dojdou až ke mně, jeden pokračuje dál, druhý se mi začne věnovat. Skupinka podle zvuků pokračuje po kraťoučké zastávce dále. Počkat... To mě tu jako necháte ležet?!?

Zakuklenec se na mě nejprve pokoušel mluvit, pak mi začal rozkazovat. Když jsem na zvukové podměty nereagovala, začal do mě hnípat šípem. Cítila jsem lehce, jak mě přes brnění dloubnul do zad. O to více jsem nastražila uši, abych v žádném případě nepřeslechla charakteristické vrzání tětivy při natahování luku. Jeho ale nenapadlo nic lepšího, než-li mě šípem hnípnout do brněním nekryté části krku. A to kurva bolelo! Zahrála jsem mu divadélko na téma 'přicházení k sobě z mdlob z vyčerpání' a po krátké diskusi pod jeho pohrůžkami pokračovala směrem ke zbytku skupiny.

Test vyšel, ale výsledky byly diametrálně odlišné od toho, v co jsem doufala. Oni by mě tam fakt nechali!! Ani jeden jedinej se neobtěžoval ani zastavit, natož nedejbože něco říct! Ani amazonka nehla brvou a bylo jí to jedno. Tohle vám vrátím, tohle u mě máte schovaný. I s úrokama. Zmrdi.



Vztek mě držel při vědomí a tak i přes téměř hmotnou únavu jsem nakonec došla do cíle. Jednalo se o zvířátkovský tábor uprostřed lesa chytře zasazený mezi skalami. Kolem bylo vidět různé typy příbytků, které si místní obyvatelé vybudovali podle svých možností, schopností a potřeb. Kočičák nás táborem jen provedl skrz a nahnal nás venku za táborem na malý plácek s dřevěnými figurínami obalenými slámou, které zřejmě sloužily pro tréning boje. A na plácku... pevně jsem doufala, že je to jen únavou vyvolaná halucinace.

"Ohmuj bože, on už je tadýýý!" složila jsem se na zem a zakvílela, když i po zamrkání sovák stále seděl na plácku a bafal z dýmky. To snad neni možný. Já se ho nezbavim. Navíc, zatímco já měla pocit, že mi pod brněním pomalu začaly růst houby, on umytej a usušenej se tvářil úplně spokojeně a zenově, jako jeho lordstvo po dni odpočinku. Zmrdstvo zasyflený.

"Kde budeme spát a kde si máme usušit věci?" zeptala se naše hadice. To nezní uplně správně, což? Pan Had a paní Hadová. Zkráceně hadice. Za mě dobrý.

"U ohně..." houkl na ní kočičák.

"A kde budeme spát?"

"Za rohem..."

Rozhlédla jsem se po palouku kolem nás. Čtyři figuríny a plácek ušlapané trávy kolem. Nic, co by byť vzdáleně připomínalo roh, jsem nenašla. Co to mele?!?

"Kde ses usušil ty?" zeptal se někdo sováka.

"V táboře..." odpověděl mu ork a dál spokojěne bafal z dýmky.

"A kde se máme usušit my?"

"Rozdělejte si oheň..." odbyl nás a pak celou svou pozornost soustředil na dýmku. Kdybych nebyla tak příšerně unavená, snad bych na něj normálně skočila a tu dýmku mu narvala do chřtánu. Hezky zapálenou.

Z ničeho nic se Elan s Idloidem sebrali a bez jediného slova zamířili směrem od tábora k nedalekému potoku. Amazonka s hadicí vyrazili prozměnu nazpátek k táboru. Ať si dělaj, co uznaj za vhodný, já chci oheň. Já chci teplo. A chci najíst.

Sylva jako jediná projeví trošku kolektivního ducha a začne v okolí sbírat klacíky a větve na oheň. Ani moment neváhám a vypomůžu jí. Zakrátko máme celkem pěknou hromádku klestí a tak na Sylvou vyznačeném místě vyskládám malou hranici a křesadlem - kterému naštěstí dnešní koupel a cesta v mokrém batohu neublížily – jípodpálím. Tolik příjemný teplý dotyk plamenů a vlídné hřejivé světlo i z tréninkového palouku za táborem mutantů udělají celkem příjemné místo. Z malého ohníčku postupně uděláme plnohodnotný táborák a pak konečně přijde čas zjistit, jak moc zlé to je se stavem mé tělesné schránky po dnešních zážitcích. Ačkoli mě bolelo doslova úplně všechno a měla jsem pocit, že mám odřené i věci, které snad odřené být ani nemůžou, nikde na spodní vrstvě oblečení krev vidět nebylo, takže to možná nakonec nebude tak hrozné. Jen na krku, do kterého mě bodl šípem jeden ze zakuklenců, bylo cítit reálné zranění.

Od řeky se navrátil veverčák a samozřejmě zamířil rovnou k ohni a začal si hřát svoje pazoury. To si jako myslí, že se může jen tak přisrat?!? Okamžitě jsem mu to vysvětlila a on s brbláním vyrazil sbírat dřevo. Apoň že tak. Na další hádku jsem už němela sílu.

Serpenta se Shaerelle nebyly stráží u tábora vpuštěny dovnitř a když se navrátily, ještě než šupinatka vůbec pomyslela, že by se vetřela k ohni bez přispění, už jsem jí svinským krokem hnala k lesu.

Elan se vrátil od vody od hlavy k patě zamotaný v ručníkách a mě a Sylvě donesl každé jeden suchý ručník. Vykolejilo mě to natolik, že jsem ho dokonce zapomněla vyhnat pro dříví. Ale až se navrátí všichni dříve vyslaní, mělo by být dost dřeva na udržení ohně až do rána. Sylva po krátké diskusi s Elanem vyrazila v jeho stopách k potoku a Shaerelle jí v těsném závěsu následovala. Pobrala jsem veškeré svoje věci, které potřebovaly umýt nebo vyprat a vyrazila za nimi. Cestou mě napadlo, kde asi tak je náš malý smraďoch. Pořádně jsem se rozhlédla, ale nebylo po něm ani vidu ani čuchu a tak jsem si odvodila, že nejspíš někde vyspává.

Potok byl plný křišťálově průzračné vody s lehkým proudem, který odnášel veškerou špínu okamžitě pryč, ale zároveň neztěžoval mytí ani praní. Jen byl zoufale studený. Pořádně jsem vyprala a vyčistila všechny části své kožené zbroje, vymyla vak, vymáchala spacák, a když byly veškeré věci čisté a vyskládané na úhledné hromádce na břehu, ponořila jsem do vody sama sebe. Brrrr. Zkrátila jsem pobyt na nutné minimum, než se mi podařilo ze sebe smýt všechen ten kekel, který se během našeho putování na mě stihl nalepit a než jsem pořádně přeprala své plátěné oblečení. Pak jsem se osušila, zamotala do ručníků z nedaleké zásobárny, sebrala poslední dva suché ručníky, co tam zbyly, a s hromádkou vypraných věcí v náručí se vypravila zpět k hřejivým plamenům.

Těch plamenů ale nějak zásadně přibylo. K našemu původnímu táboráku se přidaly ještě další čtyři, menší, asi tak velikosti zapaléného člověka. Jak jsem se později dozvěděla, Idloida když se vrátil se dřevem nenapadlo nic lepšího, než celou náruč sesbíraného dřeva hodit přímo do ohně. Elana pak chytil jakýsi druh tranzu, v amoku zapálil všechny trénovací figuríny a pak se ještě pokusil zapálit sováka. To se mu bohužel nepovedlo a ork ho stihnul praštit, až se mu v hlavě přerovnaly kolečka. Čekala bych, že ho tedy najdu rozpláclého mezi hořícími figurami, ale ork v sobě sesbíral zbytky lidskosti a alespoň dotáhl ho k hlavnímu ohni.

Kolem plápolající hranice celá skupinka sušila věci a já se k nim připojila. Předně jsem vysušila své pláťáky a jakmile byly hezky suché a vyhřáté, převlékla jsem se z ručníků, dala sušit zbroj a zbytek věcí a v mezičase jsem přebrala zásoby potravy a snědla všechno, co vypadalo alespoň trošku poživatelně. Moc dobré to nebylo, ale hlad to zahnalo. S naplněným žaludkem se na mě navalila únava a já se pomalu začala chystat ke spánku. Nevypadalo, že by se ještě toho večera mělo něco dít a já už hlavně chtěla spát. Tak se mi začaly klížit oči.



Něco mě vytrhlo ze spaní. Oheň stále živě plápolal, ale už byla tma. Slyšela jsem kolem sebe lomoz a zjistila jsem, že všichni pospolu zamířili kamsi k lesu. Ať se dělo cokoli, opět se nikdo neobtěžoval mě do toho zahrnout. Grrr...

Vyhrabala jsem se ze svého ležení, obula se a vyrazila za nimi, jen abych zjistila, že se po nich slehla zem. Zmizeli mi na hranici světla z ohně, a když jsem dorazila na místo, kde jsem je naposledy viděla, nebylo po nich ani stopy. Rozhlédla jsem se kolem ale nikde nic.

Napadlo mě, že by tu mohl být magicky (nebo jinak) schovaný nějaký vstup nebo průchod, začala jsem tedy šmejdit po okolí a tak nějak jsem čekala, že časem do něčeho vrazím. Nevrazila. Vzhledem ke vzdálenosti od plamenů tam už nebylo pořádně vidět, a tak jsem vyrazila pro nějaký zdroj světla. Ulovila jsem z hranice jeden snadno přenositelný hořící klacek, který vypadal, že nějaký čas vydrží hořet a vydala se dál hledat. Co si o sobě jako myslí, vypařit se jen tak a neříct ani slovo? Až je najdu tak budu křičet. Budu křičet a nadávat. Dlouho.

Proplétala jsem se mezi stromy a koukala po každé drobnosti. Zase mě začínala zmáhat únava a ozývaly se všechny oděrky a otlačeniny z pochodu a já kvůli zabedněnosti všech ostatních musela běhat v noci po lese a hledat je. Opravdu mě to všechno začínalo pěkně srát.

Jak jsem procházela kolem jednoho stromu, všimla jsem si, že na jeho kmeni je připevněný nějaký žebřík. Hmm, velmi chytré. Já celou dobu spíš čekala, že někde najdu vstup do podzemí. Koukla jsem nahoru a uviděla na stromě matné obrysy nejaké plošiny. Nebyla jsem si úplně jistá a nahoře byla úplná tma, rozhodla jsem se proto, že si světlo vezmu s sebou. Vylezla jsem několik stupínků vzhůru, s pochodní v jedné ruce to nešlo úplně jednoduše, ale měla jsem pocit, že to nějak zvládnu. Podcenila jsem však únavu, nějak se do toho všeho zamotala a sletěla dolů pod strom jak pytel šišek. Ošklivě jsem si narazila ruku, zadek a hlavu a na moment si vyrazila dech. Ještě jsem třeba mohla upustit pochodeň a ta mi mohla spadnout na hlavu, to bylo asi tak jediný, co mi chybělo, abych začala nahlas řvát vzteky.

Ze stromu směrem za mnou se ozvalo pobavené zachechtání. A já ho okamžitě identifikovala. Já ho zabiju. Já ho prostě zabiju, pošuka jednoho ochmýřenýho, proradnýho a zákeřnýho. Zatla jsem zuby, pomalu vstala a překontrolovala, že nemám nic zlomenýho. To je den... Ještě si nakonec k tomu všemu natluču, když lezu na strom. To je tak ponižující!!!

Pak jsem vyrazila ke kmeni stromu, na kterém přebýval ork, našla žebřík, sevřela provizorní pochodeň do zubů a začala šplhat nahoru. Když jsem dorazila těsně pod plošinu a průlezem zjistila, že nahoře v korunách stromů mají docela pohodlně vypadající postýlky, odložila jsem chuť na zabíjení stranou. No co, zabít ho přece můžu kdykoli. Taky to třeba udělá někdo nebo něco za mě a budu to mít o to jednodušší... Nebo se třeba zabije sám. Chtěla jsem hlavně do postele...

V tu chvíli se v průlezu objevil ten ohyzdnej zelenej ksicht. "Jdi pryč!"

Zavěsila jsem se loktem za příčku žebříku a opatrně – abychsi nezopakovala svižný sestup – si vyndala druhou rukou pochodeň z pusy, abych mohla mluvit.

"Tady jsou postele!" vydechla jsem nadšeně.

"Jdi jinam!" zaskřehotal znova ten hajzl.

Kouknu pod sebe na tu příšernou vzdálenost, kterou jsem musela vylézt po totálně nevyhovujícím a nepohodlném žebříku a při představě, že to zase polezu dolu a jinde nahoru... to snad radši zkusím vyjít s orkem.

"Já se tu jen chci vyspat, když tu jsou postele..."

"Sem tě nepustim, jdi jinam!" zopakuje znovu a zašklebí se na mě. Všechen ten vztek odloženej bokem se v jediné obrovské vlně vrátil zpátky. Vrazila bych mu tu pochodeň přímo do jeho ohyzdnýho ksichtu... Ale pak by mě shodil dolů z toho žebříku a já bych se dole rozplácla... Chytla jsem tedy znovu pochodeň do zubů a pomalu začala šplohat dolů. V hlavě mi běžel film jak sovák – s pochodní v zobáku – vydává opravdu ošklivé zvuky a jak mu pomalu chytají další a další peříčka....

A jak jsem došlápla na zem a přede mnou se houpal provazový žebřík, v tu chvíli jsem věděla, co udělám. Vzala jsem pochodeň a přiblížila jí k žebříku a sledovala, jak plameny olizují lano. Dneska v noci ta hrůzovláda skončí, dneska v noci ten zmrd shoří v pekle...