Zápis pátý, Kr'ael rozhoduje

Žiju!!

Provází mě jako již obvykle první myšlenka když ráno otevřu oči, následovaná přívalem standardně všudypřítomných pocitů, jako je bolest zad a chuť zmenšit počet členů skupiny, ve které jsem se ocitl. Zapálím si svou oblíbenou dýmku, v klidu si pokuřuji a pozoruji hýření okolo, tvořené naší roztodivnou skupinou, doufaje, že mě alespoň na chvilku nebudou otravovat…

Po nějakém čase jsme odvedeni do tábora „Míšenců“ jako jsme my. Do velkého stanu, kdesi uprostřed jejich tábora. Ve stanu je jen jedna osoba, která stojí za zmínku. Velitel, osoba, která jediným slovem může ukončit mé utrpení být po boku těchto stvoření, která se mě soustavně snaží přivést o rozum nebo dokonce i zabít!! Ale on to neudělá! Jeho výraz naznačuje, že je na vážkách a to nejen proto, že z celé naší „skupiny“ mu pozornost věnuji jen já a smraďoch (to je ta věc co má křídla a sklony vypouštět obsah čehosi nedýchatelného v jakékoli nejnevhodnější situaci), ale také proto že si nejspíš není jistý, jestli volba, kterou jim včera dal, byla ta správná. Ha! A může si za to sám! Teď budou otravovat život i jemu.

Musím mu přičíst k dobru, že výraz, který se mu objevil na tváři, když nás uviděl a že se s každým dalším, kdo do stanu vstupoval, stával pro mé oko příjemnějším, rychle ztratil a nahradil ho výraz naprosto bez emocí, který si dokázal úspěšně udržet. Nakonec položil jedinou otázku, na kterou jsem čekal.

„Tak co Kr’aeli přidáš se k nám?“ zeptá se Velitel, s pohledem upřeným na mě.

„Proč chcete zrovna nás?“ zeptám se ho já s nadějí, že z něho dostanu nějaké informace.

„Máme málo lidí.“ odpoví mi Velitel, když v tom se přidá smraďoch „Vo co de?“, který nejspíš nemá ani tušení proč je zde, avšak Velitel ho ignoruje a čeká na moji odpověď.

„Zatím ano.“ Dokud se mi to bude hodit.

Moje Odpověď mu kupodivu stačí a se slovi „Venku na vás čeká seržant Krevis.“ nás odešle ven ze stanu s výrazem úlevy, asi že se nás konečně zbaví.

Před stanem na nás čeká Orčice, v ruce drží obouruční kladivo a šklebí se jak Mixilvesa po ránu. Nutno dodat že její špičáky při tom šklebu krásně vyniknou.

„Vy jdete se mnou!“ Prohlásí velitelským hlasem.

„Kde je seržant Krevis?“ zeptám se jí.

„Já jsem Krevis!“ prohlásí, na místě se otočí a vyrazí ke kraji tábora. „Aha!“ je jediné co ze smraďocha vypadne a ihned ji začne následovat. Rezignovaně se za nimi (se zbytkem skupiny v patách) vydám.

Na okraji tábora (těsně následována smraďochem) zastaví vedle velikého stanu, otočí se na nás a prohlásí „Vaším cílem je zařídit aby se Mágovi nedostali do rukou další oběti z vesnice asi 3 dny cesty na sever. Dorazit byste měli před Mágovými poskoky.“ V tom ji náš smraďoch zahrne nespočtem naprosto zbytečných dotazů, kterým nevěnuji pozornost a doufám že Orčici dojde trpělivost a praští ho tím svým kladivem. Té však po chvíli poslušného odpovídání asi dojde, že příval otázek nikdy neskončí a tak se se slovy „Potřebujete doplnit zásoby a taky dostanete nějaké věci.“ Otočí a vejde do stanu.

Když za ní vejdu dovnitř následován zbytkem, hned na první pohled si všimnu, že tenhle stan musí sloužit jako skladiště. Nachází se zde spousta nejrůznějších věcí, různé druhy zbraní a zbrojí ale také jedna truhla, kterou Orčice se slovy „Tobě Kr’aeli mám dát něco speciálního.” Otevírá.

Rozzáří se mi obličej nadějí. „Tabák?” Zeptám se. To by bylo štěstí, kdyby tu měli nějaký dobrý. „Bohužel tabák nemáme.“ Odpoví. Sakra! Ale co, ještě nějaký mám. „Něco lepšího.“ Otevře truhlici a vyndá sekeru. Když na ni pohlédnu tak se mi na obličeji objeví úsměv jako u dítěte, kterému podáváte lízátko. Ta sekera je totiž krásná, skoro bych řekl až úžasná. Je vyrobena z oceli ale z Trpasličí oceli!! A je nádherně zdobená. Takhle krásnou sekeru jsem neviděl hodně dlouho.

„To je pro mě?“ zeptám se s nadějí, že by to tak mohlo opravdu být a tiše doufám.

„Ano, zasloužil sis ji.“ A když mi sekeru předává, ledabyle na zem pustím tu starou, už mě totiž nezajímá, mám novou. Daleko lepší! A všechnu svou pozornost věnuji zkoumání té sekery. Okolo mě se zatím ozývá spousta zvuků jako „Co dostanu já?“ a „Já chci taky.“ Koutkem oka zahlednu pohyb a tak zvednu svůj zrak od sekery a podívám se tím směrem a spatřím klec, ve které je COSI, co se dá nejlépe popsat jako kříženec pulce a motýla o velikosti jezevce, pohled je to otřesný a to už jsem viděl nejrůznější paskvily. To cosi v té kleci neustále poskakuje a vypadá, že jen tak nepřestane. Orčice se na TO podívá „On půjde s vámi.“ Ne! Další ne! Vyděsím se, a tak zkusím předem prohraný pokus „My To nechceme!“ To už ale Orčice otevírá klec a z ní TO se zuřivým „Vííííííí!“ vyletí a mě je jasné že tenhle den ještě zdaleka neskončil a že to nejhorší teprve přijde. Zajímavé je, že ostatním to nejspíš nevadí, nebo už jsou tak odevzdaní, že TO ignorují a někteří z nich se pustí do doplňování svých zásob. Veverákovi se nadouvají tváře, jak se do nich snaží nacpat zásoby jídla, které by mě vydrželo na týden! A ostatní si zatím cpou věci všude možně, kam se jim to jenom vejde!

Po určité době, s doplněnými zásobami a obměněni novými věcmi se konečně dostaneme ze stanu ven a připravíme se vyrazit na cestu, nám Orčice přinese mapu, podle které bychom měli dorazit do již zmíněné vesnice. Mapu nám chce předat a po krátké debatě obsahující poznámky typu „Jů mapa!“, „Já se v mapách nevyznám.“, „Chci.“ a „Co s ní budeme dělat.“, jsem mapu nakonec ke všeobecné nespokojenosti dostal já.

Když už jsem si začal myslet, že bychom snad mohli vyrazit se něco stalo.

TO cosi o čem jsme zjistily, že se jmenuje Joel, začalo kouzlit. Vykouzlilo to Břečťan ale ne jenom jeden ale hned 3!! To už začínalo být i na mě moc a tak jsem ze země zvedl oblázek, tak akorát do ruky (zhruba o velikosti pomeranče) a přemýšlel, jak by asi vypadal uprostřed Joelovi hlavy.

S těmito myšlenkami a oblázkem stále v ruce, jsme vyrazily na cestu, doprovázeni již ne jedním ale hned dvěma „Vííííííííííííí!“, zvuky, které vydávají ti naši již dva okřídlení tvorečkové, co neustále poletují okolo a otravují život.

Naše cesta ubíhala celkem dobře, když pominu kvílení, z kterého mě již začínala bolet hlava. Celou cestu jsme šli lesem a po nějaké době podél potoka, občas křižujícího naší cestu, když se smraďoch najednou rozhodl, že skála, která byla nyní vidět vlevo je nějak zajímavá a tak na ni ukázal a začal nám sdělovat důležité informace. „Skála!“ a protože touto obsáhlou a zajímavou informací nevyvedl z míry jenom mě, ale i Elana, který právě překračoval potok. Nutno podotknout že potok byl přímo obrovský, vzhledem k tomu že Elan se do něj z hlasitým *Šplouch! * vešel celý. Zatímco jsme se kochali Elanovým plaveckým výkonem, naši dva létálci se rozhodli, že skála je natolik zajímavá, že změnily kurz letu směrem k ní a k mému spokojení se za nimi plazily i všechny 3 břečťany. Rozhodl jsem se, že půjdu dál a zanechal ostatní, i topícího se Elana, osudu a potok překročil. Jedním krokem.

Náhlé ticho mě zarazilo, ohlédl jsem se za sebe a k mému údivu zjistil, že jdu naprosto sám. Užíval jsem si to ticho a s úsměvem šel dál doufaje ze si cestou alespoň trochu odpočinu. A opravdu jsem si odpočinul. Kolem poledne jsem došel k místu, kde potok končil a tak jsem se posadil kousek stranou, opřel se o kámen a své čekání na ostatní jsem si zkrátil obědem z vlastních zásob.

Zatímco je má pozornost věnována jídlu, ostatní, stále ještě bez létálků, projdou okolo mě a aniž by si mě všimly, za což jsem neskonale vděčný, se usadí asi 15 metrů stranou, k mému štěstí, přesně tak, že mezi mnou a jimi je již zmiňovaný kámen o který se opírám. Ticho, které jsem si tak užíval je náhle pryč! Nahradí ho spousta různých zvuků jako „Kde je Ork?“, „Mám hlad!“, „Bolí mě nohy!“, „Vypadám hrozně!“ a *Chroup, Chroup* jak se někteří členové dali s vervou do jídla.

„Támhle jsou!“ ozve se kousek ode mě Rybák a mé náhle zděšení uklidňuje pouze fakt, že se, díky bohu, mezi ním a mnou nachází, mnou již milovaný, kámen, ke kterému jsem se přitiskl a snažil jsem se pokud možno nehýbat a nevydávat zvuky.

Nakonec mě přeci jen našel Smraďoch, když letěl okolo, který musel o mé pozici samozřejmě ihned podat zprávu všem ostatním! Odevzdaně jsem se uvolnil, vyndal mapu, které jsem při jejím přebírání nevěnoval pozornost a začal ji studovat. Je zajímavé, že když se vedle mě objevila hlava ještěrky, těsně následovaná Elanem, tak to se mnou ani nehnulo. Asi už si na ně začínám zvykat, Sakra! Ihned mi začali koukat přes rameno do mapy. Po krátkém společném luštění mapy, jsem mapu uklidil a vyrazil, následován všemi ostatními, na sever.

Protože jsem věděl, že náme před sebou třídenní cestu, nasadil jsem ostré tempo, které bylo pro ostatní poněkud rychlé a jako první se ozvala ještěrka.

„Kam jdem?“ zeptala se zadýchaně.

„Do vesnice.“ Odpověděl jsem.

„Jak je to daleko?“

„3 dny cesty.“

„A nemohl bys jít trochu pomaleji?“ zkusila s nadějí v hlase, tak jsem trochu zpomalil.

Za mnou se cosi ozve, otočím hlavu, spatřím Veveráka, který se celý třese a jak se snaží rychle mluvit, tak natřásá ty svoje vaky co má místo tváří. „… čtyři oči čtyři nosy velký jako ork a tlama jak moje hlava….viděl sem potvoru před náma…… votvírala hubu…A pak sem se probral!!“ Všichni jsme se zastavili a koukali na něho. Nejen pro to, že tomu, co právě řekl, jedním dechem, nebylo skoro rozumět. Ale také pro to, jak vypadal. Stačilo, aby se kdokoli jiný jen uchechtl a já bych vybuchl smíchy. Tak tak jsem se držel, byl to prostě pohled k nezaplacení.

První kdo promluvil, byl Elan. „Už se něco takového stalo?“

Aby toho nebylo málo tak veverák rozvlnil tváře znovu, ale tentokrát se u toho i celý natřásal a gestikuloval a já už měl na krajíčku. „Tuhle sem viděl tu potvoru jak sme byly tam tu tydle okřídleny!!“ No vážně, to se nedá vydržet. Jestli se rychle něco nestane, tak tu puknu smíchy!

Elan: „Ty jsme viděli všichni.“ Přejel jsem pohledem ostatní a zjistil, že buď nemají vůbec smysl pro humor, nebo jsou na tom stejně jako já.

„Já dřív!“ Vyhrkne Veverák, a jak nás přejede pohledem, zřejmě mu dojde, že mu nikdo nevěří a tak v marné snaze nás ostatní přesvědčit dodá „Jako fakt! Bejt váma, tak si dávám bacha!“ A pro zdůraznění, že to myslí vážně vytáhne tu svojí foukačku. Jako fakt. Foukačku! To nemyslí vážně. A pak mi něco dojde. Kde jsou létálci? Rozhlédnu se okolo, a když je nikde nespatřím, raději na tuto skutečnost neupozorňuji a než to někomu dojde, pokusím se je zase rozhýbat. „Tak snad abychom šli ne?“ „Já první nejdu!!“ ozve se ihned Veverák, když tu se z ničeho nic ve vzduchu s tichým *Puff* objeví Smraďoch „Joel už letěl.“ Čímž mi ihned zkazí náladu.

„Jděte někdo první.“ Řeknu dost nahlas, aby mě všichni slyšeli.

„Vidíš tady někde Joela?“ Zeptá se Smraďoch. A já současně s Elanem sborově dodáme „Kde?“ A smraďoch nám rychle oponuje „Nevidíš!“ Otočí se, rozletí se a s větou „Tak já letim taky.“ Znovu se ozve *Puff* a je pryč.

Ihned se strhla debata o tom, že nikdo nechce jít. Tak jsem rezignoval a vyrazil jako první. Je zajímavé, že všichni ostatní ihned přestali brblat a beze slova mě následovali. Takže oni mi to dělají naschvál! Copak se dohodli!! A protože jsem byl opět naštvaný, nasadil jsem ostré tempo. „Koukejte si pospíšit, začíná se stmívat!“ A tak jsme šli dál mlčky asi hodinu.

Když už začínalo být hůře vidět, objevil se vedle mě pro změnu zase Smraďoch. „Kr’aeli kde se utáboříme?“ „Třeba tady.“ Dodal jsem. „Jako tady teď hned se zastavíme a utáboříme se?“ „Jo klidně.“ Odpověděl jsem mu a pokračoval v chůzi. Zahlédl jsem o kus cesty dál shluk kamenů, kde by se dalo utábořit. Když jsem k nim došel, zjistil jsem, že na mě všichni hledí a čekají, co bude. Co tak civíte! Našel jsem pro sebe pěkné místo a sedl si do rohu mezi dva kameny tak, aby se ke mně nikdo nemohl nepozorovaně přiblížit. A všichni ostatní, až na Mixilvesu, která už dávno seděla, to vzali jako povel k nalezení ideálního místa na přespání, což pro některé bylo zhruba přesně tam, kde stáli.

Protože se ochladilo a já jsem byl líný, řekl jsem nahlas. „Co kdybyste někdo došli pro dřevo.“ A k mému údivu sledoval, že oni opravdu šli, až na Mixilvesu samozřejmě, a to mě zaskočilo. To jsem opravdu nečekal, ne to že mě poslechli, ale že mě poslechli a nikdo neřekl ani slovo! Zavřu na chvíly oči a odpočívám.

Najednou se mnou začne něco lomcovat. Sice ne moc silně ale to nevadí, reflexivně to chytnu, v sedu se rozmáchnu, hodím a otevřu oči. Pozoroval jsem, jak se ode mě vzdaluje smraďoch a jen zázrakem se vyhýbá o milimetry kamenům a stromům, do nichž by podle mě měl narazit. Což je škoda, bylo by zajímavé sledovat, co by se stalo, kdyby narazil třeba do támhle toho ostře vypadajícího kamene.

Moji pozornost upoutá Pulec. „Je tam zvíře zeleno modrý hrozně roztomilý. Bezva máte dřevo.“ Větu o zvířeti neberu vážně a tak se podívám za něj a zjistím, že ostatní posbírali celkem dost dřeva. Bude se hodit. Šikovní. Blýskne se mi hlavou. Elan se mě začne vyptávat, zda už jsem někdy takové zvíře viděl, někdo jiný zatím rozdělá oheň, až pozornost všech upoutá Rybák, který záhadně poskakuje a cosi si brblá. Ale ne, co to zase vyvádí!

Z lesa se k nám začne něco řítit a to dost rychle! Mám sto chutí toho Pulce přetáhnout svojí novou krásnou naleštěnou sekerou, ale neudělám to, přeci si ji hned nezašpiním a začnu se poohlížet po nějakém dost velkém kamení, když to co se k nám z lesa řítí, zastaví přímo před Rybákem.

To něco je přesně to co, popisoval Veverák! Skoro půl metru vysoká, zeleno modrá koule s čtyřma očima, co je kulí na Rybáka. Než stihne kdokoli zareagovat, tak potvora najednou otevře pusu, asi tak půl metru širokou tlamu! Rybák na ni povolá své mocné břečťany, kteří se vynoří ze země a chudáka potvůrku začnou omotávat, aniž by ji nechali rybáka sežrat. Můj favorit Skořápka, jak jsem se potvůrce rozhodl říkat, předvedl cosi zajímavého. Nejdřív začal koulet očima, potom zavřel pusu a jaksi ji vcucnul dovnitř sebe, a zase vypustil tak, že omotávající břečťany byly přesně mezi jeho čelistmi a scvaknul. Favorit Skořápka zatím vyhrává. Břečťani jsou mimo hru. Smraďoch, který se zřejmě rozhodl, že Skořápka je nepřítel, začne kouzlit. Vykouzlí ledovou střelu, kterou vypustí směrem na Skořápku, chudáka jednoho, který bleskurychle přenese svoji tlamičku, jak to jenom dělá?, přímo do cesty ledové střele a střelu spolkne. Chvilku se třepe, asi tím, jak byla ta střela ledová, a rozběhne se, přímo na Smraďocha. Ten, bohužel, stihne zatřepetat těmi svými křidélky a o kousek nadletět, takže ho Skořápka nezvládne sežrat, chudák jeden, taková smůla, a jen mu vrazí do nohou a běží pryč. Ovšem smraďoch pří své snaze uletět směrem vzhůru, byl nárazem otočen vzhůru nohama tak, že se zaryl hlavou přímo do země. Škoda že Skořápka utekl, chtěl jsem si ho ochočit. Takový milý tvoreček to byl.

Mezitím, co se ostatní vzpamatovávají a Smraďoch se snaží vyhrabat ze země, přijde ježek a liška.

Rybák povolá svůj poslední Břečťan a pošle ho na lišku, kterou omotá kolem dokola a začne ji drtit. Když vidí, že Břečťan vyhrává, aby ne, když z lišky už skoro nic nezbylo, otočí se k Smraďochovi a začne mu léčit bebíčko na hlavičce.

Z těch dvou létálků mi už začíná hrabat!

Smraďoch, který si nejspíš po předchozím nezdaru chce spravit ego, začne kouzlit, a protože má velkou představivost, zkusí něco nového. Úplně stejnou ledovou střelu jako předtím! A zmrazí ježka! Chudák ježek, čím si to zasloužil, takový nevinný tvoreček!

Začíná mi cukat v obočí!

Postupně se všichni připraví ke spánku. Létálci odletí spát spolu na některý ze stromů v okolí.

Ostatní se uloží ke spánku

Mám za sebou velmi dlouhý den a před sebou velmi dlouhou noc.

V hlavě mi začíná bzučet a očima vidím rudě.

Kdesi v dálce se ozve rána!!

Tohle bude velmi dlouhá noc.